Alt-rocková dekadence: místo, kde baroko potkává glam. The Last Dinner Party navštívily Prahu

Netradičnost. Jen tak se dá popsat pětice žen z Anglie známá jako The Last Dinner Party, která se rozhodla vzít lásku k hudbě a přetvořit ji v něco, co má neuvěřitelný přesah. Se dvěma koncepčně zajímavými alby na kontě se vrátily do Prahy, aby představily své druhé studiové album.

Jsou to umělkyně v pravém slova smyslu. Hrají si s expresivitou, možnostmi jak být své, jak převtořit jejich hudbu v něco pohlcujícího. Celá stage je stylizovaná do prostředí ruin chrámu, se dvěma masivními oblouky, mechem a bílými závěsy. Atmosféru doplňuje jemné oranžové světlo, ze stropu visí jako lustr kovoví lesklí ptáčci, kteří hází odlesky do davu. Už jen vizuál celé show mi evokuje spíše set pro divadelní scénu, ne pro koncert.

Do této opulentní scény navíc pětice Britek naprosto přirozeně zapadá. Nezanikají v ní, naopak vizuálu dominují. Jejich outfity mi připomínají něco mezi hvězdami glamu jako David Bowie nebo Chappell Roan a karnevalem. Barevné, over-the-top a rozhodně zajímavé. Myslím, že to je skvěle definuje: tyto ženy jsou prostě své.

To je specifické i v jejich hudbě. Kde mnohé dívky uhýbají před tématy, za která se stydí – žárlivost, touha být někým jiným, vášeň a sex – tam je The Last Dinner Party otevřeně přijímají. Dělají to skrze alegorii, protože jejich nové album From The Pyre je jednou velkou alegorií. Situace, které každý známe, jsou převedeny do jakýchsi krátkých pohádek a mýtů. V kombinaci s éterickými vokály pětičlenného sboru kapely dává jejich show až nadpozemský rozměr, kdy si připadám jako na nějakém rituálu. Jako bych byla součástí něčeho posvátného.

I am a dark red liver stretched out on the rocks

All the poison, I convert it and I turn it to love

– The Feminine Urge

Roli frontwoman a hlavního vokálu Abigail Morris, která ovšem ostatní ženy neupozaďuje, zůstává součástí kohorty a všechny hudebnice se doplňují. Je to ženství ve své velmi syrové a sebevědomé podobě. Takové to, o kterém ženy možná sní. To, které se za sebe nestydí.

Často si hrají s křesťanskými motivy – My Lady of Mercy nebo Sinner – kdy jejich až operní vokály kolidují se špinavými riffy, tvořící silný kontrast, ve kterém se nejeden člověk najde. Čistota lásky spojená s realitou. Nekompromisní upřímnost jejich textů zaobalená do chytrých metafor nechává člověka chvíli tápat v tom, o čem se vlastně mluví. Když pochopí, najde si v tom to, co potřebuje. 

Ačkoli první, co posluchače nadchne, je výrazný a krásný vizuál, ani zvuk není pozadu ve své expresivitě. Celý set zní přesně jako ze studia – místy snad i lépe. Rytmické kytary, klávesy a basa do toho všeho jen přidávají a dokreslují tak scénu. Jak moc se povedlo zvuk vyšperkovat je poznat hlavně u trojice písní, které zazní uprostřed setu – Woman is a Tree, Gjuha a Rifle, kdy se harmonie všech pěti umělkyň nese sálem jako vlna. Až když jejich zvučné hlasy utichnou, uvědomuji si, že zapomínám dýchat.

Now we know nothing matters

Koncerty jako tento jsou skvělé pro people-watching. Lidé oblečení v korzetech, dlouhých sukních, martenskách, s tolika náramky, že cinkají. Výrazné náušnice, barevný makeup, radost v expresivitě a osobitosti posluchačstva. Ta hrdost sama na sebe – tohle jsem já – je extrémně nakažlivá. Jejich hudba, éteričnost a sebejistota se tak jistým způsobem promítá do fanoušků, kteří se cítí dost bezpečně aby vystoupili z řady, a projevili se více osobitě.

Ať už si na sebe crowd bere dlouhé nebo krátké sukně, kalhoty či silonky, jedno mají  společné – nosí barevné stužky ve vlasech, na zápěstích, na taškách. Dobrovolníci z Potravinových bank v zelených zástěrách si fanoušky odchytávali už ve frontě před Forem Karlín. Chodí od člověka ke člověku a prosí o malý příspěvek, výměnou za tyto stužky. Soudě podle záplavy barevných stužek v sále, s příspěvkem váhal málokdo.

Jak kapela během setu vysvětluje, jde o jejich vlastní iniciativu. Během tour si vybírají organizace v každé navštívené zemi a přispívají tak na charitu skrze dobročinnost každého jednoho návštěvníka. Nechlubí se tím, berou to jako samozřejmost. Ovšem že pomáhají, vždyť mají tu možnost.

Je to pro ně ostatně typické. Už dříve se ostře vymezily proti britskému Victorious Festivalu, který předčasně ukončil vystoupení kapely Mary Wallopers jen proto, že folková kapela na stage vyvěsila vlajku Palestiny. Na podporu této kapely a potažmo vyjádření jejich postoje k izraelsko-palestinskému konfliktu, se The Last Dinner Party rozhodly na festivalu nevystoupit.

Jejich charitativní projekty nekončí jen stužkami. Jejich nový singl Let’s Do It Again bude součástí charitativního alba Help(2) neziskové organizace War Child. Album má vyjít 6. března a výdělky z něj půjdou na podporu obětí války. The Last Dinner Party se zkrátka nebojí ozvat, jasně se vymezit a stát za věcmi, které mají skutečný smysl.

Právě proto cítím v závěru jejich setu lehkou disonanci. Hrají nejpopulárnější track Nothing Matters, Abigail tančí uprostřed pódia obklopená svými kolegyněmi, nad hlavou jí vlaje duhová vlajka a celý sál zpívá dokola “nothing matters!”. Jenže když na ně koukám, vidím tu snahu, která se sice zdá být bez námahy, ale musí stát tolik energie. Ta upřímná radost v hlasech lidí okolo mě, ten úsměv na tváři každé hudebnice. Ze sálu cítím jen štěstí. Je potom přeci jasné jen jedno –

everything matters.

Fotogalerie z koncertu The Last Dinner Party | Sunday (1994)