Na hranici lyriky a punku: jaký byl letošní ObrFest

Podrážky mám ulepené od navlhlého písku. Na rozkopané ulici Fryčajova se prodírám mezi lešením a kličkuju mezi zaparkovanými bagry. Mířím k areálu obřanské orlovny, kde právě začíná ObrFest.

Když vcházím do areálu, do očí mě okamžitě praští nekonečná řada do jakéhosi kulturáku nebo snad tělocvičny, kde už se chystá Berlin Manson. Z venkovní stage hned za rohem mezitím doléhá neúnosné pískání mikrofonu a na trávě postávají lidé krátící si čas langošem. Dveře do Orlovny se po chvíli otevřou a dovnitř se nahrne horlivý dav.

Podaří se mi probojovat se úplně dopředu. Stage už osvětlují růžové reflektory a prostorem se rozezní intro energického tracku AFD. Prostor zahalí mlha, z níž se vzápětí vynořují Adam Dragun a Patrik Nagy. Následuje to jediné, co lze od koncertu Berlin Manson čekat – absolutní svoboda projevu. Osobité post-punkové beaty doplňují nekompromisní texty vyjadřující rozhořčení nad současnými problémy společnosti, politickou situací i popkulturními klišé. Dav šílí a pod pódiem se okamžitě strhává divoký moshpit. Kromě tracků ztělesňujících čistou anarchistickou vzpouru umí ale Berlini přinést i pomalejší temné melodie podněcující k zamyšlení. Při songu Srdce se nade mnou sklání silueta protáhlé postavy. Natahuje ke mně ruku, jako by prosila o pomoc.  

„Každý rapuje iba o veľkých ideách

Vyzerá to dobre na perách

Ale kto napíše, že moje srdce osamelý jazdec?“

 Slovenské synth-punkové duo si nezávislou hudební scénu úspěšně dobývá už od roku 2022, kdy sem vtrhli s trackem Netancujem, kývem hlavou. Hlavní myšlenka této písně se stala zároveň hlavní myšlenkou celého jejich projektu. „Nevěřte kapelám, věřte ideám. Anarchistické kapely se zaprodají, náckovské kapely přestanou být náckovskými. Taková je prostě dialektika kapel,“ upozorňuje zpěvák publikum, které jej podpoří nadšeným potleskem. Nikdo z přítomných nehodlá mlčet o tom, co se aktuálně ve světě děje.

Letní alt idylka

Po menší sauně ve vnitřních prostorách se přesouváme ven, kde už nás na stagi čeká DJ pult, za ním Kubmat a obligátní zvuk white girl music. Vzápětí se k němu přidávají Hugo a Vojta, začíná koncert Gufrau. Skupina tří kluků zformovaná v prostředí pražských Holešovic se za krátkou dobu stala jedním z nejvýraznějších hlasů současného alternativního rapu generace Z. Začínají albem Boyband, na kterém s nimi spolupracoval i Viktor Kal., který však dnes nedorazil. Nicméně mě zarazí něco úplně jiného. Bohužel si nemůžu nevšimnout, že jim to nějak neladí. Hugo se publiku omlouvá, nefunguje jim prý autotune. První polovinu koncertu tedy sleduju s lehce pozdviženým obočím, z reakce publika to ale vypadá, že mu to nijak zvlášť nevadí. Lidé se smějí a tancují. Technická závada se během dalších tracků spraví a já si koncert začnu užívat naplno. Set uzavírá kapela všemi oblíbeným alko singlem Gufrau party.

Z Prahy přijeli také WWW Neurobeat, kteří patří k průkopníkům české alternativní scény. Orlovnu zaplaví industriální elektronika s prvky experimentálního hip hopu. Jestli v něčem „vévévéčka“ vynikají, pak v propojení už tak unikátní žánrové kombinace s někdy až surrealistickou poetikou. Texty mají protkané slovními hříčkami, které ve zpěvákově podání vytváří z koncertu intenzivní a komplexní prožitek. Nasvědčuje tomu i plná Orlovna, kde se lidé zmítají mezi problikávajícími barevnými proužky.

Den pro mě zakončuje vytříbená estetika osmdesátkového tělocviku. Jsou tu Bert & Friends a s nimi i ten definitivní, nefalšovaný pocit, že léto právě oficiálně odstartovalo. Zklidňuju tempo, natahuju se do pošlapané trávy a nechávám se jen tak unášet snovou melodií Haluzinace. Kolem vládne absolutně uvolněná pohoda. Když potom při songu Plody moří vytáhnou bublinkovou pistoli, bezstarostná atmosféra horkých letních večerů se jen umocní.

 –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Druhý den začínám s espresso tonicem v ruce na autorském čtení v Riverside coffee. Svoji poezii se zrovna chystá představit Eli Hondl. Její tvorba staví na protikladech, texty má protkané vytříbenou tělesností a obrazností. V obklopení mileniálů se ze začátku popravdě cítím trochu nesvá, po čase si ale zvyknu a začnu se plně soustředit na přednes.

umím číst text mužskýma očima,

tak proč ty nedokážeš umýt nádobí ženskýma rukama

– Vesmír není dominatrix (2026), Eli Hondl

V současné ženské poezii jsou autorky často stavěny do pozice, kdy si mají vybrat mezi dvěma póly. Buď se od nich očekává křehká lyrika, nebo naopak drsný punk. Eli Hondl hranici mezi těmito póly stírá a činí ji volně prostupnou.

Kdyby měla Gen Z soundtrack

Čtení skončí a já se vydávám zpátky k hudební stagi. Line up oproti včerejšku sází na méně známá jména. Moc lidí tu zatím není, vsadila bych se, že spousta z nich ještě dospává včerejšek. Ospalá nálada ale netrvá dlouho. Na pódiu začne najednou poskakovat Athena Chlebová, drobná slečna ve slunečních brýlích, ze které doslova energie sálá. „Dneska to tady vypadá na jedinečnou příležitost poznat alt děcka z Brna, tak žádný zdržování!“ zvolá směrem k malému hloučku nervózně přešlapujícímu na trávníku před ní.  Ke skupince prvních odvážlivců se postupně přidávají další.

S DJ setem ji doprovází kryml. Athenina show není postavená na velkolepých pěveckých výkonech, ale na nenahraditelné autenticitě. Texty ztělesňující osobní zpovědi, se kterými se snadno dokáže ztotožnit většina generace Z, zaobaluje do hravé elektroniky. Věnuje se tématům jako je klimatická krize, modern dating nebo generační střety.

Na podobné věkové vlně se vezeme i nadále. Se skupinkou lidí se přesouváme na Kafaru, kde nás v malém pokojíku namísto odpočinku čeká Pokoj25. Dobíhám na poslední chvíli, lidé postávají  na schodech, protože vevnitř už údajně není místo. To ale není něco, s čím bych se hodlala smířit. Nádech, výdech a jdu se prodrat dovnitř. Podaří se mi dostat se někam dozadu s vědomím, že se odsud do konce koncertu už nedostanu. Je to tu hlava na hlavě. Ze všech stran mě objímají fialovomodrá světla a umělá mlha, která si honosnou místnost bývalé fary zcela podmaňují a stejně tak melancholický indie rap, se kterým Pokoj25 přichází. Vzpomíná na střední školu, noční Prahu a všednosti období rané dospělosti.

V místnosti začíná být nedýchatelno, slečna vedle mě si svazuje vlasy do culíku a v pravidelných intervalech otírá pot z čela. Všichni se ale nechávají unášet klubovým synthpopem a já se na chvíli cítím, jako by mi bylo znovu devatenáct.

Woodstock, rap a melancholie

O změnu žánru, a z velké části i cílové skupiny, se postarají Madhouse Express, kteří už při nástupu vyléčí moje fomo z toho, že jsem nikdy nezažila Woodstock. Frontman s dlouhými vlasy a vzorovanou oranžovou košilí dokonale podtrhuje estetiku domácí neo-psychedelické scény, ke které se kapela už deset let hrdě hlásí. To vše doplňuje barevná mandalovitá projekce za nimi. Publikum zcela odzbrojí ve chvíli, kdy začne zpěvák hrát na theremin. Rukou se přibližuje a oddaluje od svislé antény, aniž by se jí skutečně dotknul. K davu tím vysílá tajuplné podlouhlé tóny.

Skokem na jinou vlnu je i navazující Edúv syn. Slovenský rapper Matej a s ním Žakhéles, který mi s ručníkem přes rameno zpočátku lehce připomíná typického strýce na venkovské zábavě, publikum utrhnou ze řetězu. U temných trapových beatů nevydrží nikdo jen tak postávat, navíc když se k tomu přidají texty, které jsou stejně jako oba interpreti naprosto bez filtru. Na stage si poprosí vodku, tematizují osobní zpovědi i společenskou kritiku.

Od navazujících Visions In Clouds se ale vše zklidní. Hvězdy Švýcarské alternativní scény si prý zamilovaly Brno, a tak k nám po několika letech opět přivezli jedinečný mix synth-popu, post-punku a wave. Lidé jsou tentokrát pohlceni propracovanými melodiemi a zamyšlení se pohupují ze strany na stranu.

Celý ObrFest se rozhodnu uzavřít Yashou96, kterému by se rozhodně zasloužilo mnohem více pozornosti. Jeho set začínal o půlnoci a vnitřní Orlovna byla téměř prázdná. Interpret, aktuálně žijící v Berlíně, kombinuje E/DM s post-punkem. Melancholickými tracky dokázal posluchače zcela vtáhnout do svého vlastního nitra. Okolní svět se na jednu celou hodinu rozplynul, existovaly jen křehké výpovědi o lásce v odlescích červené.

Když se za posledních tónů odeberu na rozjezd, hlavou mi běží jen jedno. Vidíme se za rok.

Fotogalerie z letošního ObrFestu.